pondělí 6. ledna 2014

Málokdy se stane, že by mě nějaká kniha ukázala, co dělám v životě špatně nebo naopak správně. Že bych celou dobu četla a jen si říkala, ano, přesně v tom se vidím, v tomhle taky chybuji celkem dost, tohle mě nikdy nenapadlo, někdy to zkusím ... a podobně. Kniha, ve které se vidím, které mi v mnohém otevřela oči. Nevidím v tom převratné stránky, které by mi sdělily něco, o čem bych dříve dosud neslyšela, jen jsem o tom dříve tolik nepřemýšlela, a nebo to spíše nechtěla dělat. Ale, když tuhle knihu čtete, máte pocit, že to jinak nejde, nutí vás přemýšlet o vás, vašem životě a o tom, ne co byste měli, ale mohli zlepšit, abyste se cítili lépe, přesně o tom je kniha Čtyři dohody. Do ničeho vás to nenutí, ale ukazuje vám to něco, o čem víte, že by mohlo být jinak, jenom na to často zapomínáme, nebo chceme zapomínat? 
Tato kniha mi vnukla otázku, že život je celkem složitý, a často nevíme, jak se s něčím vypořádat, ale stejně si to děláme všechno sami, a my si to můžeme v mnohém ulehčit, ale to nechceme, nechceme mít život jednodušší, často o to nestojíme nebo to jen nevidíme, či snad dokonce přehlížíme? 


zdroj obrázků: http://www.navrat-ke-zdravi.com/modules/news/images/1.jpg

Jako první se v knize mluví o dohodě: Nehřešte slovem. Nejsem ten typ, co by jen seděl, pozoroval druhé a snažil se je na každém rohu pomlouvat. Po pravdě, v celku ostatní, kteří jdou mimo mě, neřeším, nestarám se o ně, je mi dokonce i jedno, co si o mě kdo druhý myslí, ale spíše jsem si uvědomila, že jsem kolikrát řekla něco nehezkého o někom, kdo je mi blízký, koho mám ráda, aniž by o tom byl věděl. A to mě mrzí ze všeho nejvíce. Jsem typ člověka, co si dokáže z očí do očí vyřídit spoustu věcí, ale když mě opravdu něco trápí, jen těžko hledám slova a dotyčnému se to často bojím říct, možná proto se pak obracím ke třetí osobě, které vylíčím, co mě trápí a tím pádem, toho, o kom mluvím, svým způsobem zrazuji, vím o tom, ale je to těžké pro mě... 


Druhá dohoda, Neberte si nic osobně, je jedna z těch věcí, ve které se nejvíce v knize vidím. Bohužel v tom negativním slova smyslu. Jsem ten typ, co je hned ke všemu vztahovačný a dokážu se urazit jedna dvě. Ale nedokážu si pomoci. Nejvíce se to projevuje, když jsem s přítelem. Vím, že často něco řekne dřív, než to promyslí, a mnohdy to bere jako srandu a nemyslí to vážně, ale mě osobně se to dotkne a pak jen těžko se můžu chovat, jakoby se nic nestalo. I když často pociťuji, že dělám z komára velblouda i tam, kde to není zrovna na místě. Nedokážu si pomoci. Už jsem taková, jakmile cítím, že mě něco urazí, nedá se se mnou dlouho pohnout a budu umanutá a budu. 


Nedělejte ukvapené názory, nebo také nevytvářejte si žádné domněnky, jak se píše v knize. A to zas jo, já jsem hodně ukvapenej člověk. Rychle věc zhodnotím a hned jsem se vším hotová. Místo, abych si nechala chladnou hlavu, vše promyslela. Ne, i když hned nevím do čeho jdu, spíš mi připadá, že na všem, do čeho se mi hned nechce, hledám negativa více, než pozitiva, jen abych to nemusela dělat. Takové je to i s lidmi. Mnohdy jsem dost uzavřená, a místo, abych zkoušela něco nového, nebo poznávala nové lidi, radši si shrnu proti a pak se mi od toho snáz utíká a odmítá, než abych zkusila něco nového, a snažila se ve všem hledat kladná stanoviska. Není to tak u všeho, ale u většiny bych si klidně troufla i když s odporem tvrdit, že ano. 


Dělejte to nejlepší, co můžete, nebo také, vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete. Tady jsem dost na vážkách, jsou chvíle a okamžiky, u kterých bezpochyby vím, že jsem udělala vše, jak jsem si přála a nikdy bych neměnila, ale pak jsou i chvíle, u kterých dodnes lituji. Mohla jsem je provést lépe, snažit se více, a dosáhla bych lepších výsledků, a pak jsou tu převážně ty, do kterých jsem se nepustila vůbec a hned jsem je zavrhla, udělala jsem ukvapený závěr, aniž bych to pořádně promyslela, hold horká hlava. Ale takhle by to být nemělo. Aspoň ne v situacích, které jsou životně důležité a už se nikdy nemusí opakovat. 

Tato kniha mi dala hodně. Myslím, že jsem se po dlouhé době zamyslela nad spoustou věcí, které potřebovaly vyjít na světlo. Některé staré rány jsem přitom sic musela otevřít, i když jsem doufala, že už je nikdy neotevřu, ale naopak jsem si i vzpomněla na některé, které jsem myslela, že jsou již dávno zapomenuty. Vše má své pro i proti, a to platí i zde. Ale i tak nelituji, že jsem se začetla. Dalo mi to spoustu nového, o spoustě jsem se opět zamýšlela a přišla k názoru, že opravdu nejsem tak svobodný člověk, jak tu autor pojednává, že by každý měl být, když zvládne všechny dohody. Podle mého mám zvládnutou tak jednu a ne na maximum, v ostatních se plácám, v některých doslova utápím. Třebas je ale jednou všechny dokážu překonat a nahlas si říct, že jsem konečně ve všem volná a naplno svobodná, jak si jen můžu snít a představovat.... 



4 komentářů

Tuhle knížku mám moc ráda, četla jsem jí už víckrát a taky mám nejdůležitější body knížky vypsané a měla jsem je na blogu. Podle mě by si jí měl přečíst každý, usnadnilo by to komunikaci mezi lidmi, která je někdy až zbytečně složitá...

REPLY

Tak pro mě by byla nejdůležitější dohoda 2 - já jsem bohužel strašně vztahovačný človek.. ale nemůžu za to, mám to vše v povaze :D

REPLY

tu knížku jsem četla, a je naprosto úžasná :) myslím, že si ji znova přečtu.. už je to, že ses nad těmi dohodami pořádně zamyslela je velký krok, časem se ti určitě povede všechny je splnit :))

REPLY

Každý člověk je nějaký a v něčem jsme si opravdu dost podobné - třeba ten tvůj příklad: tvuj přítel - sranda -> ty vztahovačnost (občas to mam taky tak)

jak tady tu knihu doporučujete, mohla bych si ji dat na wishlist

REPLY

Děkuji za to, že tu jste :-)

Veronika Hájková . 2017 Copyright. All rights reserved. Designed by Blogger Template | Free Blogger Templates