středa 23. dubna 2014

zdroj obrázku: http://www.photoextract.com/cs/foto/253833.html

Tento článek je věnovaný pro mě aktuálnímu tématu, které mi už delší dobu vrtá hlavou.
Dost mě to trápí, a já se nemůžu nezmínit a nerozepsat... třebas mě někteří z vás pochopí, a uvidí ve mě sama sebe v jistých momentech..

Už je to skoro 4 roky, co jsem si splnila řidičské zkoušky a poprvé sedla za volant s tou malou proradnou kartičkou zvanou řidičák. Ze začátku jsem jezdila jen se spolujezdcem, většinou mamkou, výjimečně s tátou.Jezdila jsem pouze v oblasti našeho města, nejčastěji na nákupy do obchodu apod.
Později, po pár měsících jsem si začala býti jistější, a netrvalo dlouho, zkusila jsem jet sama, na  vlastní pěst, bez kohokoli vedle mě, kdo by na mě dával pozor a komentoval mé zbrklé kroky.

Byl to opravdu zvláštní pocit, nemít vedle sebe dozor, žádného instruktora řízení, ani otce, který má neustále rýpavé komentáře na mé řízení. Cítila jsem se volná, bezstarostná a užívala jsem si to. Opravdu. 

Byly momenty, jsem si byla jistější, ale i takové, kdy jsem se i po letech cítila nejistě a bála jsem se, že něco nevytočím, smýknu se, nebo udělám neopatrnou, začátečnickou chybu. Ale zatím, musím to zaklepat, nic tak hrozného. Párkrát jsem zčuchla auto za sebou, když jsem vycouvávala, nebo nabrala chodník při parkování. Nic hrozného, i když se někdo možná někdo kroutíte hlavou. 
I tak se musím svěřit s jistou věcí. Po čtyřech letech v autě si nejsem v lecčem jistá, jednak v couvání a v parkování obecně.. jsem hold ženská, jasně, na to jsem si vyslechla už dost připomínek. Ale je to spíš ve mě, je tu vnitřní strach, a především se bojím o cizí auta. Přeci jen si udělat vlastní škodu není nic oproti škodě cizí. Zvláště pokud nerazíte na nějakého blbce. 
Co mě nejvíc mrzí je fakt, že otec ve mě vidí neschopnou holku, která ani po čtyřech letech nic neumí. Pokud nezacouvám dobře, škrtnu chodník, nebo ho jednoduše poprosím, jestli by nezacouval a nezaparkoval místo mě, už slyším jen, ježiš marja, ty umíš jezdit jen popředu. Bože, ty jseš stejná, jako tvá matka. A další "zajímavější" připomínky. 
Dříve jsem jen mávla rukou a neřešila. Ale poslední dobou je to čím dál častější. Hodí se sem otázka, zdali je to opravdu se mnou tak zlé? Neměla bych se spíš zamyslet nad sebou a svým řízením, než nad tím, že mě neustále kritizuje? Třeba mi to má otevřít oči. I když se po takové době, co jezdím, cítím zkušeněji a bezpečněji, než třeba před 2 lety. Ale poslední dobou mě otec té jistoty zbavuje. Občas si říkám, že se vracím do dob začátečnických. Dělám chyby, které bych nemusela, nebo spíš neměla dělat.
Pro mě je především důležité, že vůbec řídím, že řídím často a pravidelně. Že nejsou velké mezery mezi tím, kdy jsem naposledy sedla za volant. 
I tak si říkám, nejsou otcovy narážky přeci jen vážně k zamyšlení? Dřív jsem to přehlédla, ale poslední dobou mě to neustále mrzí a vytáčí zároveň. Naposledy jsem se skoro rozbrečela. Opravdu mi to bylo líto.
Převážně proto, že jsem doma dobrá na to, abych pro členy rodiny sjela tam a tam, dovezla na místo tohle a tamto. Ale potom si vyslechnout kritiku již výše zmíněnou. Není dobré to poslouchat. Kritiku snesu, ale jen do jisté míry.

Jak to máte vy? Hlavně ženské pohlaví mě zajímá. Cítím se jen já někdy tak zoufale? Když mám pocit, že jsem lepší řidička, než jsem bývala, přijde někdo, kdo mi ten omyl vytrhne z hlavy.
Chtěla bych být dobrá, vážně dobrá. Umět zajet do garáže, zacouvat do sebemenšího prostoru. Zaparkovat mistrovsky aby si otec řekl, jo to bylo fakt dobrý. Aby neřekl ani půl slova, když budu couvat a on sedět a pozorovat každý milimetr mých řidičských manévrů... ale to je samé kdyby, chtěla bych. Kéž bych to jednou dokázala. Chci umět jezdit jako chlap.!!! Jsem zoufalá, trapně zoufalá!


6 komentářů

Jestli tebe stresuje řízení auta, co mám potom řikat já? :-D Kritika od rodičů je vždycky nejhorší, mě taky dost často sráží, a když ti někdo něco opakuje pokaždý, když si půjčíš auto, najednou o sobě začneš pochybovat. Znám to víc než snad kdokoliv jinej.

Každej dělá chyby, ale pokud mám mluvit sama za sebe, jako dlouhodobý pozorovatel, ty skoro žádný neděláš! Máš dobrej odhad a nezažila jsem, že by si odněkud nedokázala vyjet, nebo někam v pohodě zaparkovat. Takže klid :-* Chybama se člověk hlavně nejvíc učí, proto je musíme dělat. Do garáže bych nezajížděla ani za nic. Není to o tom, že bychom to jako ženský nezvládly, určitě jo, ale už jenom to, že chlapi říkají, že to nezvládnem nás stresuje, a pak se to prostě často stane.

Taťka prostě z tebe chce mít tu nejlepší řidičku na světě, no! I ta kritika má někdy svoje dobrý stránky, protože se budeš chtít v těch věcech zlepšit, nebo na ně budeš dávat pozor, ale je jasný, že někdy by si to měli rodiče fakt odpustit.

REPLY

Já osobně řidičák nemám, mám strach všeobecně, ale podle toho, co vím, tak ženské řídí lépe, než chlapi. Jsou opatrnější. A chybovat bude každej. Podle mě nemusíš být zoufalá, hlavně si nenechej do řízení kecat, potom začneš chyby dělat mnohem větší. Ty držíš volant, ty rozhoduješ o tom, jak budeš jezdit.
A tátovi bych na příští požádání, jestli ho někam zavezeš, odpověděla, že když se mu nelíbí tvůj styl, tak ať se odveze sám nebo požádá někoho, kdo řídí podle jeho vkusu, proč by ses ty měla stresovat.

REPLY

Tak já Ti napíšu svůj příběh :) když jsem před třemi lety udělala autoškolu, byla jsem na sebe hrdá :) děda mi dokonce za to koupil auto, takže mám své a můžu si jezdit, kdy chci a kam chci.. v té době jsem byla ještě se svým bývalým přítelem - ten mi ze začátku hodně pomáhal a já byla ráda, že mám vedle sebe někoho zkušeného (přece jen, je to řidič záchranky).. ale po asi dvou letech, kdy jsem si byla za volantem konečně docela jistá, mě ty cesty s ním spíše srážely dolů, než nahoru.. byl přesně jako tvůj otec, furt mě za něco kritizoval, za sebemenší kravinu! Nakonec to dopadlo tak, že jsem s nim odmítala řídit, řídíval vždy on a já jsem řídila jen tehdy, když jsem jezdila sama..
A pak jsem se rozešli a já jsem musela vždy dojet sama bez jakékoli cizí pomoci, musela jsem mít na paměti, že musím vše zvládnout.. a to mi strašně pomohlo, troufám si říct, že jsem docela dobrá řidička (samozřejmě, za volantem se člověk učí celý život).. A taky proto, že jsem se učila vedle záchranáře, jezdívám docela dost rychle, všichni se se mnou bojí :D
No a teď nedávno jsem onoho zmíněného expřítele zase vezla a docela dost čuměl, jak jsem se vypracovala :)
Takže nikdy neni na škodu být odkázána jen sama na sebe :)

REPLY

Já mám řidičák 4.rokem a první rok jsem pořád jezdila s taťkou a mamkou, samotný mě nikam nepustili. A taťka mě taky pořád buzeroval a zvyšoval hlas a já si byla strašně nejistá a měla jsem z toho strašný nervy.... no a pak taťka odjel pracovně na pár měsíců do zahraničí a já jako jediný řidič v rodině prostě jezdit musela a to mě strašně posunulo vpřed a začala jsem si hodně věřit. Jo, parkování je pro mě stresová záležitost, jsem ráda, že do nějaký škvíry zajedu a neodřu zrcátka :D A podélně parkovat neumím, potřebuju tak 8 metrů, abych se vešla :D S rozjížděním do kopce jsem taky dlouho bojovala...
Já si myslím, že člověk se časem vyjezdí. A s taťky si nic nedělej, podle mě každý druhý taťka se takhle chová, když řídí jeho dcera... myslím, že to nemyslí zle, spíš se bojí, aby se nám něco nestalo. Ale volí dost špatný přístup :D Můj taťka už se uklidnil, do řízení mi nekecá (až na nějaké výjimky :D ).... a babička mi nedávno prozradila, že když taťka poprvé jel sám v autě, tak mu to 3x chcíplo než dojel na konec ulice. Takže asi tak nějak :D
Držím palce, ať získáš opět tu jistotu a řízení ti dělá radost! :)

REPLY

"umět jezdit jako chlap" ... no, néé všichni chlapi jsou dobří řidiči :D

já mám řidičák 2 roky, od svých 18 let, také si nejsem jistá v řízení, ale naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří mě pochválí, a když jsem trochu něco načutla (sloupek u parkoviště), tak to bylo u táty bez řečí :D jenom takový ten jeho úsměv (= musíš dávat větší pozor),
děda mého kluka vlastní autoškolu, takže Míša má papíry a opravdu skvěle umí řídit auto, motorku, ještěrku, náklaďáky i s dlouhým vlekem, couvá skvěle
já ho obdivuju a zároveň mi je smutno, že nikdy nebudu dobrá jako on, naštěstí mi taky nad nikdy za nic nevynadal, je trpělivý a učil mě minulý víkend couvat s valníkem :D chce to pořád trpělivost, ale pořád mu říkám, že nechci řídit před jeho dědou - starým autoškolákem - aby si o mně nemyslel nic špatného :D vlastně před ním nechci dělat vůbec nic

pokud si v něčem nejsi jistá, zkus zajít na nějaké kondiční hodiny do autoškoly, nebo si čapni auto, někde na volném plácku namaluj čáry a couvání trénuj a trénuj, vlastně o ničem jiném to není :)
taky neumím couvat, v autoškole (né té spřízněné :D) mě to učili chvilinku tak na dvou hodinách, což je prostě chyba, když mi někdo říká "plný rejt doprava, couvej a ... teď srovnej", tak to umí každej :D a kdo si najde čas a chce utrácet palivo za hodinovéé tréninky couvání? nikdo,

musíme tomu prostě dát čas a u jízdy trochu přemýšlet, a nestydět se třeba vylézt z auta a podívat se, kolik centimetrů tam ještě máme

hodně zdaru :)

REPLY

v pátek a v sobotu jsem se zase dozvěděla, že neumím řídit :D chachá, nic si z toho nedělej :/ já teda byla docela naštvaná

REPLY

Děkuji za to, že tu jste :-)

Veronika Hájková . 2017 Copyright. All rights reserved. Designed by Blogger Template | Free Blogger Templates