neděle 23. listopadu 2014

Sedím v práci a přemýšlím nad tím, že se tento rok chýlí nezadržitelně ke konci. Přemýšlím, co mi dal a co vzal. Co je nové, lepší, co jiné, horší. Řekla bych, že je toho o dost a více než loni.
Mám novou školu, novou práci, žiju v jiném městě. Mám skvělou rodinu, kamarády a přitele. Jsem šťastná a zdravá! Jsem? Opravdu?
Ne! Stejně, jako mi tento rok něco dal, tak mi i něco vzal. A to zdraví. Už dlouho dobu se peru s bolestmi obou kolen. Začalo to nevinně v červenci. Pobolívávalo mě jedno koleno. Chvílemi více, pak méně. Přestalo to. Říkala jsem si, je to za mnou. Pak nastala bolest druhého. Nakonec se to rozjelo v každodenní, nezastavitelnou bolest obou dvou. Hlavně v nejběžnějších činnostech, při sedání, vstávání, či dlouhodobém sezení. Téměř už v říjnu nesnesitelná bolest.
Začalo mě to omezovat jak v běžných činnostech, tak i ve sportu, kterým jsem žila a žiju. Bohužel jsem ho musela rapidně omezit. Doteď je mi z toho ouzko. Ale zdraví je zdraví. Peru se s tím každý den a doufám, že se mi brzy uleví natolik, že opět budu moci dovádět, sportovat a trénovat jako dříve.

Proto apeluji na všechny z Vás, kteří jste zdraví a nic Vás netrápí, chraňte si ho. Chraňte si ho za každou cenu. Dokud to máme, bereme to jako něco běžného. Něco, o čem ani moc nepřemýšlíme. Až teď vidím, jak rychle a snadno dokáže člověka něco tak silně omezit a poznamenat.
Na něco jsme zvyklí, a najednou tomu tak není. Musím se omezovat v pohybu, vyvarovat se squatů, dřepů, a dalších podobných aktivit namáhající kolena. Ale který sport nenamáhá kolena, př ikterém sportu nedělám dřepy, a nepotřebuju se pořádně opřit a makat nohama? Odpověď je skoro při žádném... Aspoň ne ty, které mám ráda...

Není to tak dávno, co jsem si usmyslila, že půjdu běhat. Vyšla jsem se psem, a šli k místu, kde jsme běžně běhali. Říkala jsem si, že to nic není. Zvládnu to. Po pár desítkách metrů jsem musela bolestí zastavit. nešlo to. Cítila jsem, že to nezvládnu. V tu chvíli jsem se rozbrečela. Nezastavitelný pláč. Věděla jsem, že moc chci, ale ta bolest byla silnější...
Je to tak strašný pocit bezmoci. Chuť žít jako dřív, bez bolesti, ale prozatím to nejde. Doufám, že to nebude dlouho trvat. Ale ten pocit nesvobody, omezení, ta bezmoc toho, že nežiju jako jsem byla zvyklá. To, že se každý den vzbudím a čekám, zda budu mít kolena ztuhlá a jen si sednou na záchod bude utrpením... Nikomu to nepřeju. Připadám si, že mi není 22, ale 72. Sakra, kde to jsem? Je to pořád realita? Nebo sen? Zlýá sen" A vzbudím se z něj? Nechápu, jak jsem se dostala až sem. Ale bojuju s koleny. Za lepší zítřek, bez bolesti, s radostí a chutí do života.... 

P.S. tento článek nemá nikoho vystrašit. Možná to znělo až moc hororově. Vskutku posledních pár měsíců nebylo zrovna veselých. Ale snad to bude brzy OK. Držte palce. A opravdu, chraňte si zdraví.:)




5 komentářů

To, co píšeš, můžu jenom potvrdit. Nejhorší je, když nemůžeš dělat, na co jsi zvyklá a co máš ráda. Já jsem takhle kdysi málem přišla o palec na pravé ruce a to jsem pravák a miluju psaní a celkově bez palce to je katastrofa. Naštěstí to dobře dopadlo a teď si pekelně rozmýšlím, kam strčím pařátek....

REPLY

A co takhle zajít k doktorovi a na nějakou rehabilitaci?A co třeba nějaký víkendový relaxační wellnes pobyt s pár procedurami?Určitě by to pomohlo,zkus to!Zdraví máš jenom jedno.

REPLY

Samozřejmě se léčím. Navštívila jsem už 2 ortopedy. Nenechávám to na tom, co ukáže čas. Nejsem padlá na hlavu. Nepsala jsem se to sem záměrně. Protože mi tak ani nešlo o to se vyplakat, jako spíš varovat vás všechny, o tom, jak se dá i ze dne na den přijít o to, co máme, a můžeme být omezováni i v tak každodenních činnostech. Což si dříve neuvědomíme, dokud tomu tak není.

REPLY

tak to mě fakt mrzí :/ doufám, že bude vše brzy v pořádku

REPLY

Zdraví je nejdůležitější, máš naprostou pravdu... držím palce, ať se kolena dají do pořádku. Jsi mladá holka, tělo si dokáže určitě poradit lépe než v těch 70! S tím cvičením a sportováním tě chápu, já bych bez toho už nemohla žít!
Mě mé tělo zradilo před rokem a půl, byla jsem pořád unavená, strašně jsem zhubla, bylo mi střídavě na omdlení... všechny ty signály jsem ignorovala, až to došlo tak daleko, že mě našli vezli na pohotovost. Tam mi zjistili, že mám nějaký divný druh krevní anémie, netvoří se mi moc červených krvinek... a ty přenášejí po těle kyslík, živiny a všechno... V rodině tím nikdo nikdy netrpěl, spouštěčem mohl být stres ze školy, špatná nepravidelná životospráva.... každopádně teď se hlídám a když cítím, že mé tělo řekne DOST, tak ho poslechnu.....
Bude to dobré! :)

REPLY

Děkuji za to, že tu jste :-)

Veronika Hájková . 2017 Copyright. All rights reserved. Designed by Blogger Template | Free Blogger Templates